• Délka: 13 min.
  • Žánr: Dokument
  • Rok výroby: 2002
  • Kamera a režie: Roman Rezek

Natáčení probíhalo za poněkud dramatičtějších okolností, než tomu bylo u všech ostatních pořadů. Byl jsem požádán oddělením marketingu společnosti Eurotel Praha, zda bych mohl zadokumentovat obsluhu základnových stanic v době povodní. Dál jsem už čekal jen na telefon, který nakonec přišel. „Zítra jedete. Vezměte si oblečení, potraviny a vodu na 48 hodin. Neberte si gumovky, vezměte si sandály. Máte GPS abychom Vás našli vrtulníkem ?“

Sbalil jsem si zavazadlo dle pokynů a připravil techniku. Po bezesné noci, ráno 16. srpna 2002, jsem obsah zavazadla zredukoval na polovinu, protože nebylo možné se s ním vůbec pohybovat, a odevzdal se do rukou osudu.
Během natáčení jsme navštívili některé ze základnových stanic Eurotelu, kterým bylo z důvodů povodní odpojeno napájení elektrickým proudem. Na některých z nich doslova bydleli lidé, jimž bylo nezbytné zajistit zásobování potravinami, vodou a palivem do  elektrocentrál, které obsluhovali a zajišťovali provoz mobilních telefonů v postižených lokalitách. Díky těmto lidem bylo zajištěno telefonické spojení v místech, kde nefungovaly ani pevné linky. Zásobování bylo možné buď lodí nebo vrtulníkem. Základnové stanice, které nebylo možné udržet v provozu, nahradily mobilní základnové stanice, také napájené elektrocentrálami.
Společně s fotografem Janem Kroupou jsme lodí projížděli nad střechami zatopených přízemních domků a nad „povodňovým jezerem“ létali vrtulníkem Mi-17, který spouštěl posádkám základnových stanic kanystry s palivem.
Snímek byl doplněn pouze titulky a podbarven reálnými ruchy. Myslím, že ani neznám nikoho, kdo by dokázal komentovat událost, která přinesla neštěstí tisícům lidí, aniž by tím přiléval olej do ohně.
Pokud jste během října 2002 navštívili hlavní budovu společnosti Eurotel, mohli jste tento snímek shlédnout na projekční stěně v recepci.

Natáčení probíhalo za poněkud dramatičtějších okolností, než tomu bylo u všech ostatních pořadů. Byl jsem požádán oddělením marketingu společnosti Eurotel Praha, zda bych mohl zadokumentovat obsluhu základnových stanic v době povodní. Dál jsem už čekal jen na telefon, který nakonec přišel. „Zítra jedete. Vezměte si oblečení, potraviny a vodu na 48 hodin. Neberte si gumovky, vezměte si sandály. Máte GPS abychom Vás našli vrtulníkem ?“

Sbalil jsem si zavazadlo dle pokynů a připravil techniku. Po bezesné noci, ráno 16. srpna 2002, jsem obsah zavazadla zredukoval na polovinu, protože nebylo možné se s ním vůbec pohybovat, a odevzdal se do rukou osudu.

Během natáčení jsme navštívili některé ze základnových stanic Eurotelu, kterým bylo z důvodů povodní odpojeno napájení elektrickým proudem. Na některých z nich doslova bydleli lidé, jimž bylo nezbytné zajistit zásobování potravinami, vodou a palivem do  elektrocentrál, které obsluhovali a zajišťovali provoz mobilních telefonů v postižených lokalitách. Díky těmto lidem bylo zajištěno telefonické spojení v místech, kde nefungovaly ani pevné linky. Zásobování bylo možné buď lodí nebo vrtulníkem. Základnové stanice, které nebylo možné udržet v provozu, nahradily mobilní základnové stanice, také napájené elektrocentrálami.

Společně s fotografem Janem Kroupou jsme lodí projížděli nad střechami zatopených přízemních domků a nad „povodňovým jezerem“ létali vrtulníkem Mi-17, který spouštěl posádkám základnových stanic kanystry s palivem.

Snímek byl doplněn pouze titulky a podbarven reálnými ruchy. Myslím, že ani neznám nikoho, kdo by dokázal komentovat událost, která přinesla neštěstí tisícům lidí, aniž by tím přiléval olej do ohně.

Pokud jste během října 2002 navštívili hlavní budovu společnosti Eurotel, mohli jste tento snímek shlédnout na projekční stěně v recepci.