Záběr zachycující zblízka malou část celku. Jeho velikost je vymezena lidskou tváří nebo jedním předmětem, který zabere celé plátno. Na rozdíl od ostatních druhů záběru není detail jen prvkem technickým, ale specifickým výrazovým prostředkem, jakým nevládne žádné jiné umění. Zejména v němém filmu byl detail spolu s montáží nejdůležitější kategorií filmové specifičnosti. Objev detailu bývá přisuzován D. W. Griffithovi, ale poprvé jej použil anglický fotograf a režisér brightonské školy G. A. Smith, když ve filmu Babiččina lupa (1901) zachytil malého chlapce, prohlížejícího si lupou předměty. Smith neuměl svůj vynález tvůrčím způsobem využít, a teprve Griffith rozeznal velké možnosti detailu nejen po stránce technické, ale především estetické a dramatické. Objevil jeho velkou emocionální působivost, když např. v Intoleranci(1916) zaměřil objektiv kamery na křečovitě sevřené ruce ženy, naslouchající soudnímu výroku, jímž je její muž odsouzen k trestu smrti. Griffith naučil filmaře spojovat detail s velkým celkem a využít okamžiku překvapení z nezvyklého spojení těchto dvou krajních záběrů. Na jeho objevy navázali tvůrci sovětského němého filmu, zejména S. Ejzenštejn, který možnosti použiti detailu podložil i teoretickými studiemi. Od počátku 30. let se detail využívá méně. Příchodem zvuku získal film nové možnosti vyjádření, změnil se i způsob herectví, detail hercovy tváře zmítané city se na plátně objevuje zřídka. I když dnes nemá detail tak výjimečné postavení jako v dobách „velkého němého“, stále je ze všech druhů záběru nejpůsobivější. Uvědomíme si to třeba na zvětšeném výřezu fotografie, který nám odhalí nejen množství podrobností, jichž jsme si předtím nevšimli, ale má na nás zcela jiný účinek. V technickém scénáři a ve filmové literatuře vůbec se detail označuje zkratkou D.
(Zdroj: MALÝ LABYRINT FILMU autorů Pavly Frýdlové a Jana Bernarda,
vydalo nakladatelství Albatros v roce 1988)