Tento pojem se používá v různých významových a obsahových souvislostech. Ve starších slovnících se můžeme dočíst, že dramaturgie je umění vyprávění, umění vlastní stavby vyprávění, věda o tom, jak k sobě řadit a vázat jednotlivé konflikty, postavy a různé příhody, aby celek byl zajímavý. Kdybychom vyšli z francouzštiny, kde „le dramaturge“ znamená dramatik, tedy autor divadelních her, a pro vyjádření pojmu dramaturg se spíše používá „le lecteur“ (v přeneseném překladu čtenář, odborný posuzovatel, lektor), došli bychom k závěru, že pojem dramaturgie se váže víc k dramatu. V tomto smyslu se tyto termíny dostaly i do ruštiny (dramaturg = divadelní autor, filmový dramaturg = redaktor filmu – podobně jako redaktor nakladatelství nebo novin).
Z filmového hlediska je dramaturgie souhrnem teorií a zásad o podstatě a zákonitostech filmového díla, vypracovaných na základě zkušeností. Existuje mnoho konkrétních pravidel, kterých se je třeba držet při psaní scénáře, ale vkus diváků se rychle mění: včera se jim zdálo zajímavé melodrama, dnes se při něm nudí. Již několikrát se v historii filmu stalo, že dosavadní dramaturgické zásady byly postaveny na hlavu.
Dramaturgie je také název oddělení studia, odpovědného za literární přípravu filmu. Jeho zaměstnanec, dramaturg, je tvůrčí pracovník, který vyhledává vhodné náměty, zadává je scenáristům, jejichž práci sleduje od prvního náčrtu až k definitivní verzi literárního scénáře. Ani pak svůj film neopouští, je jakýmsi pojítkem mezi scenáristou a režisérem, prvním divákem a posuzovatelem. Dramaturgovou snahou je přivést k filmu co největší počet nových autorů, přispívá jim radou, jak určitému nápadu dát filmový tvar, podobu scénáře, protože ani sebelepší spisovatel nemusí ovládat specifické psaní pro film.
Dramaturg by měl u každé látky odhadnout její dramatické možnosti. K tomu kromě zkušeností a praktických vědomostí potřebuje především znalostí teoretických principů dramaturgie a historie filmu, musí mít přehled o ostatních druzích umění, a hlavně musí číst a zase číst, sledovat knihy, časopisy, rozhlas, televizi atd. Jeho činnost se ve výsledku filmu neprojeví konkrétně, je rozptýlená, ale vytváří předpoklady pro práci ostatních.
(Zdroj: MALÝ LABYRINT FILMU autorů Pavly Frýdlové a Jana Bernarda,
vydalo nakladatelství Albatros v roce 1988)