Dnes zpravidla člověk s odborným vysokoškolským vzděláním, který při natáčení filmu úzce spolupracuje s výrobním štábem, řídí práci svých asistentů a částečně práci skriptu. Současně podle pokynů režiséra a podle scénáře provádí ve střižně sestřih denních prací do prvotní podoby filmu (tzv. hrubý sestřih). Po skončení natáčení společně s režisérem pracuje na čistém sestřihu filmu, při němž dbá především na logicky a technicky správné spojování záběrů různého rytmu, velikosti, délky a barevné tonality.
Pro potřeby střihu je vyráběn tzv. dvoupás a střihač provádí nejen sestřih obrazového pásu, ale i pásů zvukových a synchronizuje obraz se zvukem. Umění střihače spočívá ve schopnosti vytěžit z natočeného materiálu maximum hodnot, vložených do něj ostatními členy tvůrčího kolektivu. Střihač musí být schopen obsáhnout v paměti celý materiál tak, aby mohl kombinovat nejlepší varianty záběrů a jejich části včetně budoucího dialogu, ruchů a hudby. To je nutné vzhledem k vytvářeni tempa celého filmu. Oproti režisérovi má střihač tu výhodu, že přistupuje k práci s odstupem, a může tedy uplatňovat hledisko technické dokonalosti. Režisér ovšem musí dbát na to, aby základní myšlenka díla touto dokonalostí nebyla oslabena, ale naopak posílena.
(Zdroj: MALÝ LABYRINT FILMU autorů Pavly Frýdlové a Jana Bernarda,
vydalo nakladatelství Albatros v roce 1988)