Přímý neboli bezprostřední film byl vlastně součástí novodobého amerického filmu, který mimo jiné bezprostředně navázal na vlnu cinéma vérité. Moderní lehká a snadno ovladatelná natáčecí technika umožnila to, o co se namáhavě ve 20. letech snažil D. Vertov a hnutí kino-oko, které založil – tj. být přítomen vzniku a vývoji zajímavých událostí a dokumentárně je zachytit. Na rozdíl od Vertova i některých pokusů cinéma vérité se však členové hnutí cinema direct nepokoušeli zachycené jevy nějak myšlenkově či politicky vykládat a jako většina příslušníků undergroundu se domnívali, že plně postačuje, když natočený materiál hovoří sám za sebe. Neuvědomovali si ovšem, že stejně nemohou být dostatečně objektivní, protože každé namíření kamery, mikrofonu a nejnutnější sestřih, jsou již subjektivní selekcí. Ostatně i nejobjektivněji zachycená vnější jevová stránka nějaké události může jen málo vypovídat o její skutečně objektivní podstatě. Skupina svůj program vyjádřila již názvem – Uncontrolled Cinema. Jejími členy byli například Robert Drew, Don Alan Pennebaker a bratři Albert a David Mayslesové. Vedoucí osobností byl Richard Leacock, který jako kameraman natáčel Flahertyho slavný Příběh z Louisiany. K nejvýraznějším dokumentárním „protokolům“ o událostech, které vznikly v rámci skupiny, byly Primárky (1960), zachycující volební souboj mezi senátory G. Humphreyem a J. Kennedym, Eddie Sachs v lndianopolis (1960) o marné snaze zvítězit v závodu formule I, Elektrické křeslo (1962) o pokusu odsouzence k smrti dosáhnout revize rozsudku a Jane (1963) o počátcích divadelní dráhy J. Fondové (P. Fonda).
(Zdroj: MALÝ LABYRINT FILMU autorů Pavly Frýdlové a Jana Bernarda,
vydalo nakladatelství Albatros v roce 1988)