Konečná fáze literární přípravy filmu. Obsahuje podrobný obsah všeho, co divák v kině uvidí a uslyší, tedy nejen úplný přehled děje, popis prostředí, charakteru postava jejich jednání, ale i definitivní podobu dialogů. Literární scénář může mít několik forem. Scenáristé používají buď způsobu dělení na levou a pravou část stránky – nalevo se píše to, co na plátně uvidíme, a napravo to, co uslyšíme – nebo způsobu, jakým se běžně píše próza. Někdy se používá způsobu obvyklého u psaní divadelní hry, kdy obrazová část je uvedena v závorkách za dialogy. Každý scénář je dělen na obrazy, které vedle pořadového čísla obsahují údaj o místě a času scény. (den, noc, byt, příroda…). Scénář prodělával v historii filmu mnoho proměn. Nejprve byl základním popisem po sobě jdoucích scén a jednoduché, několikaobrazové příběhy prvních hraných filmů často scénář vůbec nepotřebovaly (dokonce ještě D. W. Griffith točil Intoleranci bez scénáře). Potřeba zachytit budoucí film na papíře vznikla s delšími a dějově bohatšími filmy. Na začátku zvukového filmu se scénář podobal dramatům, jeho těžiště spočívalo v dialogu. Časem se vyhranily dva rozdílné typy scénářů; jeden s podrobným popisem toho, co a jak je třeba natáčet, druhý velmi volný, spočívající na tlumočení pocitů a napětí, jaké má divák při shlédnuti filmu cítit. Spor mezi zastánci železného scénáře, tj. takového, který režisér natočí písmenko po písmenku, a emocionálního scénáře, vzbuzujícího u čtenáře (a režiséra) představu atmosféry a nálady (podobně jako poetická próza), vyvrcholil na přelomu 20. a 30. let v sovětské kinematografii. Zastáncem prvého byl především V. Pudovkin, teorii druhého vypracoval S. Ejzenštejn spolu se scenáristou Alexandrem Ržeševským (1903-1966).
(Zdroj: MALÝ LABYRINT FILMU autorů Pavly Frýdlové a Jana Bernarda,
vydalo nakladatelství Albatros v roce 1988)