V současné době se již nikdo nepozastavuje nad tím, že doba trvání děje ve filmu (dramatický čas) se podstatně liší od skutečné délky děje v reálném čase, který je ve filmu zobrazován. Reálný děj, trvající ve skutečnosti zlomek sekundy, může tak být prodloužen – umělecky zdůrazněn – na dlouhé desítky sekund; ovšem vzhledem k potřebám filmařů (a názoru dnešních mladých diváků, že cokoli trvajícího déle než 6 sekund je nuda) ve většině případů jde právě o opačnou potřebu – filmovou časovou zkratku, které jsou dvojího druhu:

    Obtížnější jsou časové zkratky dějů, které v reálu trvají i desítky minut a úkolem scénáristů a režisérů je zkrátit je na např. jednu minutu. To se vyřeší sestřihem klíčových okamžiků reálného děje a třeba prostřihem na paralelně probíhající reálný děj. Více či méně divácky poutavých řešení je mnoho. Špatným řešením, typickým pro televizní seriály, je prezentace reálných dějů, které jsou pro dramatický děj naprosto zbytečné a nepodstatné. Tím naroste délka pořadu, výše honorářů a otrávenost diváků. To ovšem neplatí v případě, že dramatický děj má zcela záměrně odpovídat reálným dějům, jejichž trvání může divák kontrolovat např. na v obraze zobrazovaných hodinkách.

    Filmová zkratka ale nemusí nezbytně skrývat délku sestřihem přeskočeného reálného děje a čas, o který jsme se posunuli v čase, přizná např. titulkem s počtem let, o které jsme reálný čas přeskočili. Totéž může být decentněji vyjádřeno úpravou téhož prostředí, modernizací bytového vybavení, zestárnutím jednajících postav, časosběrným záběrem změny roční doby v krajině, padajícím sněhem, změnou data v kalendáři, korozí kovových předmětů apod.

    Děj, který ve filmu ukazujeme, se vlastně stále odehrává v čase přítomném. Pokud chceme ukázat minulost, současnost i budoucnost, máme několik „časů přítomných“, které ukazujeme buď v časové posloupnosti, v retrospektivě nebo i případně na přeskáčku, přičemž ještě v nedávné minulosti hrála velkou roli filmová interpunkce. Dnes jsou tyto děje navazovány i ostrým střihem, přičemž bychom přece jen měli dát divákovi nějaké logické vodítko filmové zkratky. Zvýšíme tak jeho šanci lépe se zorientovat v jednotlivých časových rovinách a naši šanci, že neuteče z kina před koncem filmu.