Stejně jako každé umění má i film svůj vlastní soubor vyjadřovacích prostředků, ale současně je i sdělovacím systémem podobně jako přirozený jazyk. Ten skládá věty ze slova (významové prvky) z omezeného počtu hlásek (nevýznamových figur). Ve filmu jsou významovými prvky jednotlivé záběry; mají tutéž funkci jako slovo ve větě. Skládají se z nevýznamových prvků, které jsou ve filmu dvojího charakteru.Jsou to jednak elementární prvky snímané skutečnosti, jednak elementární prvky záznamové suroviny. Jazyk v řeči řadí figury za sebou (lineárně) do slov, slova do vět, odstavců atd., ale také „vedle sebe“ – každé slovo má svou intonaci, je doprovázeno gesty, mimikou apod. Film řadí nevýznamové prvky vedle sebe (do obrazů doprovázených zvukem.), ale také za sebou (záběry skládá do montážních. řad, souřadí apod.). Má rovněž vlastní způsob rozčleňování záběrů interpunkcí. Pomocí svých vyjadřovacích prostředků i film obrazy skutečnosti gramaticky opracovává a „syntakticky“ je spojuje. Slovní zásoba jazyka je sice omezená, ale neustále se rozvíjí a proměňuje. Zásoba filmových obrazů je omezena jen formami existence skutečnosti; je tedy prakticky neomezená, protože i skutečnost se neustále vyvíjí a proměňuje. Film však není pouze systémem (jazykem), ale především jeho realizací (řečí). Jednotlivá filmová díla jsou proto promluvami, texty. Také film má svá ustálená „slovní“ spojení, metafory, symboly. Z pozice filmové vědy (filmologie) se filmem jako jazykovým systémem zabývá filmová lingvistika, jako znakový systém jej zkoumá filmová sémiotika. Kompozicí filmových obrazů a způsobem zobrazení skutečnosti se zabývá filmová estetika, způsobem řazení těchto obrazů ve struktuře díla se za bývá filmová poetika.
(Zdroj: MALÝ LABYRINT FILMU autorů Pavly Frýdlové a Jana Bernarda,
vydalo nakladatelství Albatros v roce 1988)