Každý umělecký druh má své vyjadřovací prostředky dané povahou toho kterého umění. Vyjadřovací prostředky jsou nezbytné k tomu, aby myšlenka dostala formu, jejíž pomocí může být sdělována a chápána. Některá umění nalézají své vyjadřovacÍ prostředky více v prostoru (sochařství, malířství, architektura), jiná více v čase (hudba) a syntetická umění (divadlo, film) současně v prostoru i v čase. Film používá řady vyjadřovacích prostředků jiných umění (slovo a dramatickou stavbu prózy, poezie a dramatu, herectví divadla, obrazovou kompozici sochařství, malířství a fotografie, hudbu apod.), ale přetváří je podle svých potřeb. Jeho osobitost spočívá v kombinování těchto vyjadřovacích prostředků v dynamický, obrazově zvukový odraz materiál ni a duševní skutečnosti světa. Zpočátku byl film jen kratičkou dokumentární zprávou (A. a L. Lumiérové). Brzy začal obecenstvo udivovat různými triky. (G. Mélies), ale skutečné hodnoty nabyl, až když přestal být technickou atrakci a stal se „literaturou“. Jeho délka se znásobila, a film tak byl schopen vyprávět při běhy. Dodnes zůstává dramaturgická stavba (dramaturgie) nejdůležitějším základem pro použiti ostatních vyjadřovacích prostředků. Vyplývá z toho, že film jako každé sděleni musí mít začátek, prostředek a konec. Na počátku příběhu stoji obvykle expozice, seznamující s jednajícími postavami. Po ni následuje rozvíjení konfliktů mezi nimi v řadě akci, vyvrcholení konfliktů a nakonec jejich rozřešeni a zakončeni příběhu. V rozvíjení děje se nejvýznamněji uplatňuje stupňování (gradace) a zadržováni (retardace); nejčastěji se tak děje odbočkami k dalším motivům a konfliktům (paralelismus) či ke zdrojům konfliktů a motivů (retrospektiva). Na tom a na potřebě skládat film z oddělených záběrů akci či jejich části vyrostlo v letech 1915-28 umění jednoho ze základních filmových vyjadřovacích prostředků – uměni montáže. Současně s rozvojem montáže se vyvíjelo i herectví, osvětlení a další prostředky vytváření předkamerové skutečnosti. Především se však rozvíjelo umění černobílé fotografie a obrazové kompozice, dané hlavně rakursy a velikostmi záběru, pohyby kamery, druhem použité suroviny a objektivu. Tento druh vyjadřovacích prostředků byl dále propracován poté, co barva přestala být ve filmu atrakcí a stala se – podobně jako zvuk – jednou ze základních složek výstavby filmového díla.
(Zdroj: MALÝ LABYRINT FILMU autorů Pavly Frýdlové a Jana Bernarda,
vydalo nakladatelství Albatros v roce 1988)